Praxe v rámci studia na odborných školách jsou určené právě k tomu, aby si mladý člověk zkusil, jaké to je, pracovat v reálném provozu, a nejenom sedět a poslouchat v lavicích. Jaký je ale vztah mezi praxí a reálným životem? Podíváme-li se do Německa, tak v průběhu tamních stáží, které jsou mimochodem povinné i pro gymnazisty, nastupují studenti na pozice, kde mají za něco skutečně odpovědnost, kde jsou nuceni vnášet na pracoviště své vlastní nápady a skutečně spolupracovat s ostatními.
Co naše praxe? Najdou se samozřejmě světlé výjimky, ale mnohdy dostane učeň roli: „přines, podej, najdi“. Může něco takového přesvědčit sedmnáctiletou slečnu nebo pána, že stříhání hlav, když věčně jen zametá vlasy, vaření v restauraci, když devadesát procent času loupe cibuli nebo pečení rohlíků, když se k pekárně ani nepřiblíží, je to, co chce dělat celý život? Asi ne.
Často si stěžujeme, že nevychováváme kvalitní kuchaře, barmany nebo servírky. Přitom dříve bývala kvalita českého personálu vyhlášená. Bylo to hlavně proto, že velká část mladých lidí, co chtěla pracovat v oboru, vyrazila na dlouhou zkušební dobu za hranice, nejčastěji do Vídně. Zde se setkávali s nejnovějšími trendy, a skutečně byli zapojeni do provozu. I dnes nám vyrůstají nejlepší lidé z těch, kdo si po studiu sbalí svých pět švestek a vyrazí se učit od těch nejlepších: v Anglii, v USA nebo třeba v Mekce jídla, Itálii.
Tady totiž zažijí atmosféru dynamických, perfektně sehraných týmů. Aby to ale mohli udělat, musíme je k tomu motivovat už na školách. Většina dobrých řemeslníků má zájem vychovat si skvělé nástupce, tak proč je k nim neposlat, místo toho abychom je prostě šoupli tam, kam to mají nejblíže? Právě od špiček v oboru může totiž mladý člověk získat kontakty a reference, které mu pomohou v další kariéře. Je také naprosto zásadní, aby se na učilištích výrazně zvedla kvalita výuky jazyků. Bez dobré angličtiny už se dnes v oboru prorazit nedá.